Rozhovor s velvyslancem Vasylem Zvaryčem pro „Hlavkom“
„Češi nikdy nebudou podporovat Rusko v jeho současné podobě“
Poslední parlamentní volby v České republice vyvolaly na Ukrajině obavy: k moci přišel parlament a vláda, které je těžké označit za proukrajinské. Nový předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura začal odstraněním ukrajinské vlajky z budovy parlamentu a skandálním novoročním projevem. Vy osobně jste na to reagoval velmi ostře. Nový premiér Andrej Babiš si také dovolil, řekněme, skeptické výroky ohledně evropské budoucnosti Ukrajiny. Česká republika však na rozdíl od Maďarska podpořila pomoc EU Ukrajině ve výši 90 miliard eur, ovšem s poznámkou, že se nebude podílet na zárukách za tuto půjčku. Zároveň se objevily i pozitivní signály: po rozhovoru našeho ministra zahraničních věcí Andrije Sybihy s českým kolegou Petrem Macinkou jako by nastalo určité „oteplení“… Jak hodnotíte současný stav ukrajinsko-českých vztahů po všech těchto proměnách?
Hned na úvod bych chtěl zdůraznit, že velké množství projektů, které byly položeny již dříve, vytvořilo pro naše vztahy velmi pevný základ. A to, že jsme loni oficiálně posunuli vztahy mezi Ukrajinou a Českou republikou na úroveň strategického partnerství, není jen politická deklarace. Vše je podloženo konkrétním praktickým obsahem, který zůstává neměnný. Jedinou změnou, kterou jsem po nástupu nové vlády zaznamenal, je možná menší míra veřejné rétoriky vůči Ukrajině. To však neznamená, že by praktických kroků v naší spolupráci ubylo. Nový ministr zahraničních věcí Petr Macinka uskutečnil svou druhou zahraniční cestu ve funkci právě na Ukrajinu. To je v diplomatické praxi důležitý signál. Když se setkávám s ministry nové vlády, vidím u nich zájem rozvíjet strategické partnerství s Ukrajinou. To zůstává v platnosti. A tento stav vztahů nám plně vyhovuje. Dokonce bych řekl, že změnu vlády vnímáme jako vznik nových možností, nikoli jako krok zpět. Samozřejmě rozumíme všem nuancím vnitropolitické situace. Politické subjekty, které tvoří koalici, mají někdy rozdílné názory, včetně pohledu na spolupráci s Ukrajinou. Přesto v mnoha otázkách vítězí konsensus. Jasným příkladem je pokračování iniciativy na dodávky munice.
Říkáte, že česká vláda zmírnila veřejnou rétoriku vůči Ukrajině, ale demonstrativní protiukrajinské výpady představitelů SPD svědčí spíše o opaku…
Vysvětlím, co se stalo na Nový rok. Byla zvolena nová vláda, jejíž součástí se stala pravicově radikální euroskeptická strana Svoboda a přímá demokracie (SPD), vedená Tomiem Okamurou. Tato strana ve volbách získala něco přes 7 % hlasů, ale do koalice vstoupila vzhledem k povolební konfiguraci sil v novém parlamentu. Po vstupu do vlády si zjevně připadala silnější a snaží se využít své přítomnosti u moci k upevnění podpory mezi svými voliči. V programovém projevu premiéra Andreje Babiše, který stojí v čele vlády a nese hlavní odpovědnost za zahraniční politiku, na Nový rok nezaznělo nic kritického vůči Ukrajině ani vůči ukrajinsko-české spolupráci obecně. Naopak právě projev předsedy sněmovny vyvolal určitý nesoulad i uvnitř samotné vládní koalice a od jeho výroků se ve skutečnosti distancovala řada politiků, kteří ji tvoří. Jak mi bylo následně vysvětleno, pan Okamura pronesl svůj novoroční projev výhradně pro svého voliče, který není příliš nakloněn Ukrajincům. A podobná vyjádření činí i nadále, ale to neodráží celkovou politiku vlády vůči Ukrajině. Domnívám se, že tuto rétoriku je třeba spojovat i s probíhající volební kampaní. Parlamentní volby sice skončily, ale brzy budou prezidentské volby a už letos na podzim také komunální volby. V České republice probíhá živý a velmi dynamický demokratický život – a to je normální.
Ani premiéra Babiše nelze označit za velkého ukrajinofila. Dá se očekávat, že s približováním prezidentských voleb bude ukrajinské téma znovu vytaženo jako politický prapor, a to nejen ze strany SPD?
Premiér je velmi pragmatický, vyrovnaný a moudrý politik, který přivedl svou stranu k moci v demokratických volbách. A my respektujeme výsledky vůle českého národa. Jsme otevřeni spolupráci s novou vládou. Je velmi důležité, že předseda české vlády se od svého jmenování osobně účastní „koalice ochotných“ a že Česká republika pro letošní rok pokračuje v iniciativě na dodávky munice. Mimochodem, loni právě Česká republika zajistila přibližně polovinu všech dodaných dělostřeleckých nábojů velkých ráží od našich zahraničních partnerů, včetně munice ráže 155 mm. Česká strana se také začátkem března připojila k nové mezinárodní Koalici krytů na podporu civilní ochrany na Ukrajině. To, že Praha v rámci Evropské unie podpořila půjčku pro Ukrajinu ve výši 90 miliard dolarů a zároveň se připojila k iniciativě zemí EU na omezení pohybu ruských diplomatů v schengenském prostoru, je rovněž pozitivní. Navíc je Česká republika dnes jednou ze zemí, které prosazují zákaz vstupu ruských válečných zločinců do Evropské unie. Nedávno byli z iniciativy českého ministra zahraničních věcí a bezpečnostních služeb zařazeni na národní sankční seznam Rusové spojení s financováním ruské „stínové flotily“. Významný byl i projev pana Macinky v OSN. Tyto konkrétní kroky ukazují, že nová česká vláda velmi dobře chápe, kdo je agresor a kdo oběť, a proč je důležité pokračovat v podpoře obranyschopnosti Ukrajiny.
Takže nevidíte riziko, že by Česká republika směřovala do „klubu obdivovatelů Putina“, jako jsou Maďarsko a Slovensko?
Rozumíme tomu, že spolupráce České republiky s Maďarskem a Slovenskem není namířena proti Ukrajině ani proti našim evropským a euroatlantickým ambicím. Všechny tyto země spojuje členství v jedné politické skupině v Evropském parlamentu – Patrioti pro Evropu. V programovém prohlášení české vlády je rozvoj vztahů se státy Visegrádské skupiny – tedy Českou republikou, Polskem, Maďarskem a Slovenskem – označen za prioritu. Mezi těmito zeměmi však neexistuje jednotný pohled na Rusko, podporu Ukrajiny a podobně. A v tuto chvíli není důvod říkat, že Česká republika směřuje na oběžnou dráhu států nepřátelských vůči Ukrajině.
Jak pracujete – nebo zda vůbec pracujete – s těmi politickými silami v České republice, které otevřeně kritizují pomoc Ukrajině?
Jsme otevřeni dialogu se všemi silami a naši pozici vysvětlujeme různými způsoby – přímo i nepřímo. Ve skutečnosti je situace taková, že pomoc Ukrajině kritizuje jen velmi malá část společnosti a politiků – především ti, kdo se orientují na SPD, která je součástí vládní koalice.Většina stále považuje pomoc Ukrajině za životně důležitou, a to i z hlediska bezpečnostních zájmů České republiky. Tvrdit tedy, že Česko omezuje pomoc a podporu Ukrajině, by bylo přehnané. Když však ve veřejném prostoru slyšíme mnoho podobných prohlášení od politiků a příznivců z okruhu SPD, může samozřejmě vznikat dojem, že „je všechno ztraceno“. Ale i poslední průzkumy renomovaného analytického institutu STEM ukazují, že podpora pomoci Ukrajině v České republice v té či oné podobě přesahuje 50 % – a to i pokud jde o dodávky vojenské techniky a munice, nemluvě o humanitární pomoci. Jakmile trochu opadly předvolební a povolební emoce, začaly být tyto věci vnímány méně emocionálně.
Po parlamentních volbách se zjevně oslabil vliv prezidenta Petra Pavla, který je stoprocentním přítelem Ukrajiny a byl hybatelem muniční iniciativy. Jak nachází společnou řeč s novou vládou, včetně ukrajinské otázky?
Nepochybně hraje prezident České republiky se svým postojem důležitou roli v otázkách podpory Ukrajiny. A tento postoj schvaluje obrovská část české společnosti. Prezident je dnes fakticky nejoblíbenějším politikem v České republice a pro nás je důležité, že mezi ním a předsedou vlády přece jen existuje normální konstruktivní dialog. Čas od času se setkávají a probírají různé otázky, včetně těch sporných. Existují tedy úspěšné příklady takové spolupráce a koordinace.
Které prezidentovy iniciativy, s nimiž za minulé vlády nebyl problém, nyní narážejí na překážky?
Ve skutečnosti se k dnešnímu dni nic neblokuje. Muniční iniciativa i další dodávky financované našimi zahraničními partnery pokračují a za to jsme prezidentovi i české vládě velmi vděční.
Na začátku roku rezonovala kauza českých letadel L-159, kdy navzdory veřejně deklarované pozici prezidenta nová vláda odmítla jejich předání Ukrajině. Ale to je ještě dědictví předchozí vlády a právě tehdejší ministr obrany fakticky zablokoval jednání s námi v době před volbami. Toto rozhodnutí je tedy setrvačností minulého kabinetu, nikoli něčím novým.
V jakém formátu se Česká republika účastní „koalice ochotných“? Když nově zvolený premiér Babiš letěl v lednu na její jednání, říkal, že ho „zajímá, co se tam dozví“. Tehdy to působilo spíše jako role pozorovatele. Co se od té doby změnilo?
Je velmi dobře, že se premiér osobně účastní jednání „koalice ochotných“, a koordinace probíhá také na vojenské úrovni. Když se podíváte na účast ostatních zemí v této koalici, žádná z nich veřejně neoznamuje konkrétní účel své účasti a neříká přímo, jakou přesně pomoc Ukrajině poskytne, pokud taková potřeba nastane. To ale neznamená, že takové plány neexistují nebo že mezi zeměmi neprobíhá koordinace. Jen některé věci je lepší veřejně neodhalovat. Je také třeba poznamenat, že český premiér nyní jedná v rámci koaliční dohody dohodnuté mezi partnery. A tam je Ukrajina zmíněna velmi stručně – pouze v souvislosti s podporou mírového procesu. Není to proto, že by česká vláda nechtěla s Ukrajinou spolupracovat nebo nás chtěla podporovat méně, ale proto, že toto znění je výsledkem určitého kompromisu mezi členy koalice. U témat, která vyvolávala největší spory, zejména s SPD, bylo rozhodnuto vyhnout se přílišné konkrétnosti. Neočekáváme tedy od představitelů vlády, že budou říkat něco, co přesahuje rámec této dohody. Důležitější jsou praktické činy.
Lze od Prahy očekávat podporu ukrajinské evropské integraci? Nebo se současná vláda omezí v lepším případě na neutralitu?
Česká republika jako členský stát Evropské unie již nyní sehrává důležitou roli v naší evropské integraci. Všechny vládou schválené mandáty pro jednání Evropské rady, s nimiž český premiér na tato jednání jezdí, obsahují formulace na podporu Ukrajiny. Není v nich jediná teze, která by blokovala naši cestu do Evropské unie.
To je ale spíše setrvačná role…
Pro nás je důležité, aby mezi našimi zeměmi v těchto otázkách panovala otevřenost. A tu cítíme. Důležité je, aby docházelo k výměně zkušeností – na úrovni ministerstev tato práce probíhá. Češi s námi otevřeně probírají věci, které bychom měli na své cestě do Evropské unie zohlednit. Jde například o zvláštnosti klimatické politiky EU a její dopad na průmyslově orientovanou ekonomiku, rozvoj jaderné energetiky, zemědělství, specifika tvorby místních rozpočtů a využívání evropských prostředků. A mimochodem, důležitá je zde i role místní a regionální samosprávy. Probíhá velmi aktivní dialog mezi orgány místní samosprávy Ukrajiny a České republiky, protože evropská integrace je také o přípravě standardů na úrovni regionů. Samozřejmě, Česká republika nemá ambici být druhým Německem nebo Francií, které jsou klíčovými státy EU. Pro nás je však důležité mít tuto pracovní spolupráci a podporu. A české straně jsme za to vděční.
Zmiňoval jste, že podporu Ukrajině v České republice vyjadřuje více než 50 % obyvatel, ale tato podpora má různou intenzitu. Jak se tyto nálady vyvíjejí v čase? Panuje totiž podezření, že podpora postupně klesá, zvláště při pohledu na politickou situaci v zemi.
Část české společnosti, která Ukrajinu podporuje, zůstává stabilní. K určitým výkyvům dochází mezi lidmi, kteří od počátku zastávali váhavý a nejednoznačný postoj. Samozřejmě zde existuje i určitý prvek „únavy z války“, který některé politické síly záměrně přiživují. Ale z čeho může tato „únava“ vycházet? Vždy říkám, že unavený může být jen ukrajinský voják se zbraní v ruce nebo ukrajinská společnost, která denně prožívá válku prostřednictvím raketových a dronových útoků. Česká společnost žije v klidu, v naprosto odlišných podmínkách. Navíc Ukrajinci, kteří se sem kvůli válce dostali, představují pro českou ekonomiku přidanou hodnotu, nikoli zátěž. Zdá se mi, že všechny tyto řeči jsou spíše prvkem ruské propagandy a informačního vlivu, který se někdo snaží uměle rozšiřovat. Ve skutečnosti však existují příklady, které mě inspirují. Když Rusové ničili naši energetickou infrastrukturu a náš ministr zahraničních věcí Andrij Sybiha vyzval svět, aby Ukrajině pomohl, jedni z prvních, kdo zareagovali, byli obyčejní občané Polska a České republiky. Malá Česká republika s desetimilionovou populací dokázala během týdne vybrat téměř 10 milionů dolarů na energetickou pomoc Ukrajině. To je bezprecedentní objem i rozsah společenské mobilizace na podporu Ukrajiny v celosvětovém měřítku. Český národ je ve své podstatě empatický a vždy chce pomoci těm, kdo tuto pomoc skutečně potřebují. Česká společnost sama opakovaně zažila útlak ze strany různých imperiálních režimů, včetně sovětského. Zná cenu skutečné svobody a to se promítá i do politiky. Kdysi jsem vedl velmi zajímavý rozhovor s představitelkou české akademické obce, která se zabývá sociologií. Uvedla mi příklad, který dobře vystihuje mentalitu českého národa. Snažil jsem se jí vysvětlit, že ukrajinská společnost je velmi demokratická a názorově rozmanitá, protože v našich prezidentských volbách kdysi kandidovala postava Darth Vader a získala dokonce určité procento hlasů. Moje partnerka se zasmála a řekla: „Víte, v čem je rozdíl mezi vámi a Čechy? My bychom toho Dartha Vadera byli schopni zvolit prezidentem.“ Tady vládne zvláštní atmosféra svobody a volnosti. Proto když Češi vidí, že je třeba Ukrajině pomoci, dokážou se mobilizovat natolik, že tuto podporu není snadné zastavit.
Přesto však v českých volbách zvítězili „ukrajinoskeptici“. Je jasné, že Češi se při svém rozhodování řídili především jinými tématy než Ukrajinou, ale pokud politici toto téma využívají, pak po něm zjevně existuje poptávka. A je zřejmé, že Rusko bude i nadále investovat do sil, které rozdmýchávají protiukrajinské nálady.
Tyto volby nebyly o Ukrajině, ukrajinské téma nebylo zneužíváno v zásadních politických debatách tak, jako se to děje například v Maďarsku. Nejvíce ho využívaly radikální populistické síly, z nichž část se do parlamentu vůbec nedostala. Mimochodem, jde o první volební období, kdy se do parlamentu nedostali komunisté, kteří nejvíce agitovali za přátelství s Ruskem a Ukrajina, která se brání, jim v tom údajně překážela. Strana SPD, která získala pouze 7,7 % hlasů, využívala téma Ukrajiny především v kontextu své obecné antimigrační politiky. Protože Ukrajinci dnes tvoří největší skupinu cizinců žijících v České republice, soustředila se hlavní pozornost právě na ně. Když si tedy myslíme, že ke změně moci došlo na základě protiukrajinských hesel, do určité míry sami sebe přeceňujeme. Pro proruské vlivy však v České republice prostor nepochybně existuje. Rusové využívají demokracii, svobodu slova a další principy k tomu, aby do společností jiných zemí prosazovali prvky své propagandy. Takové pokusy jsou patrné, ale mám pocit, že česká společnost má vůči proruskosti určitý imunitní systém. Češi nikdy nebudou natolik rusofilní, aby podporovali Rusko v jeho současné podobě. Samozřejmě existuje skupina lidí, kteří mají určité nostalgické představy o Rusku minulosti nebo o sovětském systému. Ale takoví lidé existují v každé demokratické společnosti, zvláště v takové, která prošla cestou od fakticky sovětského systému k demokratickému systému západního typu. A ruské propagandě to bude v České republice velmi obtížné, i když se pod hesly svobody slova snaží šířit své narativy, včetně působení prostřednictvím církve.
Máte na mysli malou Ruskou pravoslavnou církev v České republice, nebo Pravoslavnou církev českých zemí a Slovenska, která bývá často spojována s Ruskou pravoslavnou církví? Jak přesně Rusové využívají církevní faktor v zemi, která patří k nejméně náboženským v Evropě?
Ruské vlivy jsou přítomny jak v Ruské pravoslavné církvi, tak v pravoslavné církvi v České republice, a právě proto činnost těchto institucí přitahuje pozornost českých orgánů národní bezpečnosti. Zmíním zajímavý fakt, o němž jsem se dozvěděl z důvěryhodných zdrojů. Když současný premiér Andrej Babiš během svého předchozího mandátu po ruských teroristických útocích na muniční sklady ve Vrběticích z roku 2014 vyhostil z České republiky 18 ruských diplomatů, z nějakého důvodu se bezprostředně poté zvýšil počet ruských náboženských činitelů v České republice. Taková zvláštní shoda okolností.
Když se mluví o růstu ruského vlivu v České republice, nejde přece o to, že by Češi chodili s portréty Putina, ale spíše o malé posuny. Například ve světě probíhá globální ropná krize, a tak by někdo mohl říkat: „Tak pojďme znovu obchodovat s Ruskem, zrušme sankce, protože je to pro nás výhodné“…
K tomu nedojde. Všichni jsme slyšeli výroky českého ministra zahraničních věcí Petra Macinky, který je lídrem strany Motoristé: dokud Rusko jako agresor vede svou agresivní válku, otázka obnovení dodávek ruské ropy do České republiky vůbec není na stole. Česká republika je, naštěstí na rozdíl od Maďarska a Slovenska, dnes plně nezávislá na ruské ropě a plynu.
Jak velvyslanectví a vůbec naše ministerstvo zahraničí působí proti šíření ruského vlivu ve světě? Soustředíte se na vyvracení dezinformací, nebo se snažíte jednat preventivně a prosazovat vlastní narativy?
Máme nastavenou spolupráci s českými institucemi odpovědnými za informační oblast, které tyto informační útoky sledují a vědí, jak je neutralizovat. Je to každodenní, pečlivá a neveřejná práce. Když se objeví nějaký fake, snažíme se ho společně vyvrátit. Rusové rádi šíří různé děsivé historky o Ukrajině. Například na začátku minulého školního roku rozesílali školám e-maily o nastražených bombách a tvrdili, že za tím stojí Ukrajinci. Vytvářeli tak negativní atmosféru strachu kolem Ukrajinců. Česká strana reagovala velmi jasně, aby nedovolila rozvinutí a dopad této propagandy na českou společnost. V informační rovině je naší hlavní zbraní proti ruské propagandě pravda. Snažíme se, mimo jiné prostřednictvím českých médií, šířit informace o skutečném stavu věcí – jak na bojišti na Ukrajině, tak o ruské politice vůči nejen Ukrajině, ale i celému světu, a také o významu zachování sankcí.
Česká republika se vyslovila pro změnu systému dočasné ochrany pro Ukrajince v EU. Můžete odhadnout, co lze v České republice očekávat pro naše občany?
Ve skutečnosti jde o trend, který pozorujeme v mnoha evropských zemích – například Polsko již příslušný zákon o Ukrajincích schválilo. V České republice se teprve připravuje. Naprostá většina Ukrajinců, kteří sem přišli před ruskou agresí, se už poměrně silně integrovala do české společnosti. Jsou zaměstnaní, mají příjem, určité možnosti a podobně. Změny legislativy proto nejsou zaměřeny na zhoršení postavení Ukrajinců, ale na přizpůsobení právních předpisů realitě – například tím, že se Ukrajincům otevřou širší možnosti změnit status dočasné ochrany na dlouhodobý pobyt v České republice. Další oblastí, na níž nyní česká vláda pracuje, je posílení kontroly, která by znemožnila případná zneužití tohoto statusu, k nimž bohužel dochází. To znamená, že se bude přísněji přistupovat k těm Ukrajincům, kteří mají status dočasné ochrany, a v případě porušení českých zákonů může dojít i ke ztrátě statusu a deportaci. Zatím ale nikdo neviděl samotný návrh zákona. Proto je těžké ho věcně komentovat. Jsme v neustálém kontaktu s českým ministerstvem vnitra i s vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Myslím si, že život Ukrajinců v České republice nečekají žádná kritická omezení. Jen bude třeba pečlivěji dbát na to, co je a co není dovoleno právním řádem hostitelské země pro osoby, které mají nebo usilují o status dočasné ochrany.
Šéf českého ministerstva vnitra Lubomír Metnar nedávno prohlásil, že by Evropská unie měla diskutovat o možnosti omezit přijímání uprchlíků ze západních oblastí Ukrajiny a mužů v produktivním věku. Vy jste dříve říkal, že takových mužů je asi třetina z 600 tisíc Ukrajinců žijících v zemi. Zároveň Metnar poznamenal, že Česká republika nemůže sama měnit pravidla přijímání uprchlíků, protože se upravují na úrovni EU. Co se v této věci skutečně děje a probíhá nějaký dialog s ukrajinskou stranou, když strategie našeho státu vůči těmto občanům je poměrně nejistá?
O tom je skutečně třeba vést dialog v rámci celé Evropské unie. To, co říká ministr vnitra, vychází z ustanovení koaliční smlouvy, kde je migrační politika jednou z priorit. Nemyslím si proto, že by tyto iniciativy byly nějak namířeny proti Ukrajincům. Počkejme si na zveřejnění návrhu zákona, a pak budeme schopni věcněji hovořit o jednotlivých nuancích. Ale alespoň podle toho, co mi je sdělováno, Ukrajinci, kteří zde legálně žijí, pracují a získali status dočasné ochrany, výrazné změny nepocítí. Půjde spíše o minimální korekce, například pokud jde o to, jak dlouho může osoba s dočasnou ochranou pobývat mimo území České republiky. V současnosti je tato lhůta až 90 dní bez ztráty statusu. Je pravděpodobné, že tento počet dní bude zkrácen, řekněme například na 30 dní, aby osoba s dočasnou ochranou v České republice fakticky netrávila většinu času na Ukrajině nebo v jiné zemi EU. Právě na prevenci takových situací budou zaměřeny další legislativní změny.
Ukrajinská vláda je zde ale v poměrně složité situaci. Na jedné straně musí Ukrajina i vy jako zástupce státu dělat vše pro to, aby se naši občané cítili co nejkomfortněji a aby jejich práva nebyla porušována. Na druhé straně Ukrajině nevyhovuje, aby se Ukrajinci masově vystěhovávali a asimilovali v jiných zemích. Je vaším úkolem spíše pomáhat jim v této asimilaci, nebo naopak dělat vše možné pro to, aby byli motivováni k návratu?
Jsme kategoricky proti asimilaci našich občanů. Na všech setkáních – s ukrajinskou komunitou i s českými představiteli – neustále zdůrazňuji, že integrace Ukrajinců do evropské společnosti je nevratný proces, který souvisí s budoucím členstvím Ukrajiny v Evropské unii. Zároveň však musí být zachováno spojení Ukrajinců s vlastí, a to v té či oné podobě. Na území České republiky dnes žije přibližně 600 tisíc Ukrajinců. Méně než polovina z nich zde byla už před začátkem plnohodnotné ruské agrese: studovali zde, pracovali, fakticky zde zapustili kořeny. My ale pracujeme na tom, aby se jejich vztah – i vztah jejich dětí – k Ukrajině nepřerušil: prostřednictvím ukrajinských škol, ukrajinských informačních zdrojů i otevřenosti našeho velvyslanectví. Zavedl jsem například praxi, kdy svými oceněními a poděkováními vyzdvihuji ukrajinské děti, které studují v českých školách, navštěvují české kroužky a podobně. Dostávají od ukrajinské diplomatické služby odznaky s motivačními slovy, že na ně Ukrajina nikdy nezapomene. Od těch, kteří odešli do České republiky ještě před plnohodnotnou invazí, slýcháme různé věci. Ale případů úplného odstřižení se od Ukrajiny a kategorického odmítání návratu je velmi málo.
Možná se lidé, kteří se už s Ukrajinou neidentifikují, na vás prostě neobracejí?
Takové lidi už, ať bychom si to přáli sebevíc, zpět nepřivedeme. Samozřejmě nemůžeme nikoho trestat za rozhodnutí, které učinil za určitých okolností. Nicméně v kategorii ukrajinských občanů, kteří sem přijeli až po plnohodnotné invazi, většina stále sní o návratu na Ukrajinu. Aby se mohli vrátit, musí pro to vzniknout odpovídající podmínky, protože pro velkou část z nich se dnes zkrátka není kam vracet. Například ukrajinští vědci, kteří jsou navázáni na české vědecké instituce, budují svou činnost tak, aby pomáhali svým kolegům, kteří zůstali na Ukrajině a rozvíjejí tam vědu. S pomocí českých výzkumných institucí shromažďují například důležité přístroje pro vědecký výzkum, aby je mohli předat na Ukrajinu. Takových příkladů je mnoho. Jsem více než přesvědčen, že jakmile na Ukrajině začne skutečná obnova, jakmile lidem nabídneme možnost přijet, pracovat, najít bydlení a zajistíme odpovídající sociální i bezpečnostní podmínky, Ukrajinci se vrátí. Pro nás je proto hlavní, aby naši spoluobčané v zahraničí neztratili ukrajinského ducha. Aby studovali, získávali zkušenosti, znalosti a kontakty, které pak budou moci využít při rozvoji a obnově Ukrajiny.
Nachází většina našich občanů v České republice své místo, nebo odjíždějí dál? Jaké procento se vrací na Ukrajinu?
Na začátku plnohodnotné invaze přišla do České republiky velká vlna Ukrajinců – téměř 700 tisíc. Více než polovina z nich se buď vrátila na Ukrajinu, nebo odešla do jiných zemí, především do Německa, protože tam je lepší sociální balíček. V České republice zůstali ti, kteří zde chtěli pracovat a vydělávat peníze, protože Češi nastavili migrační politiku velmi správně. Umožnili Ukrajincům s dočasnou ochranou pracovat za stejných podmínek jako místní občané. Vznikla tak konkurence a Ukrajinci byli na místním trhu práce žádaní. Postupně se zde usadili a do určité míry si zařídili život. Lidé vyššího věku nebo lidé s určitou kvalifikací se zde často nedokázali uplatnit, protože nechtěli pracovat pod úrovní své kvalifikace. Ti se buď vracejí na Ukrajinu, nebo odcházejí do jiných zemí.
Na druhou stranu jsem zaznamenal zajímavý fenomén: Ukrajinci, kteří přijeli do České republiky už během plnohodnotné invaze, nějaký čas zde žili a dokážou porovnat život na Ukrajině a v České republice, často docházejí k závěru, že v mnoha oblastech je na Ukrajině řada věcí organizována výrazně lépe. Týká se to například bankovnictví, IT sektoru nebo běžných služeb. V České republice si člověk na zavedení internetu musí někdy poměrně dlouho počkat, zatímco na Ukrajině se to dá zvládnout za půl dne. Jeden známý Čech mi vyprávěl, že když je potřeba něco opravit v bytě, česká firma si vás zapíše do pořadníku na týden nebo dva. Ale stačí zavolat známému Mychajlovi z Ukrajiny – a on přijede a udělá to ještě ten den, a ne hůř než kdokoli jiný. Prvek konkurence, který Ukrajinci přinášejí na český trh, je také zdrojem ekonomického rozvoje v mnoha odvětvích. Je to velmi dobrá interakce: Ukrajinci představují pro českou společnost přidanou hodnotu v řadě oblastí.
Omezuje se postupně sociální pomoc pro Ukrajince, kteří si v České republice dosud nenašli své místo? Je to trend v mnoha evropských zemích, i v těch velmi přátelských k Ukrajině.
Tato pomoc se, jak už jsem říkal, stává více kontrolovanou: je třeba předkládat více argumentů, aby ji člověk získal. Český státní systém se nyní více soustředí na to, aby zamezil jakémukoli zneužívání.
V české vládě byl zvláštní zmocněnec pro obnovu Ukrajiny, ale loni tuto pozici opustil kvůli určitému zklamání z výsledků a „dlouhodobému podceňování této oblasti“. Má místní byznys zájem podílet se na obnově a obecně investovat v Ukrajině?
Obnova zůstává prioritou a zájem o ni rozhodně neochabl. Setkal jsem se s místopředsedou vlády a ministrem průmyslu a obchodu Karlem Havlíčkem, který je spolu s naším místopředsedou vlády Tarasem Kačkou spolupředsedou ukrajinsko-české komise pro hospodářskou spolupráci. Havlíček je velmi chytrý, efektivní a pragmatický politik s podnikatelským přístupem k rozvoji spolupráce s Ukrajinou. Probrali jsme mnoho zajímavých oblastí a přesvědčil jsem se, že zájem české vlády nejenže neklesá, ale naopak roste. Nyní připravujeme další zasedání společné komise. I v nedávno schváleném rozpočtu, který počítá s plošnými škrty téměř ve všech oblastech, se podařilo zachovat některé klíčové položky důležité pro nás i pro český byznys. Zejména jde o účast České republiky na obnově ukrajinských nemocnic v šesti městech – v Dnipru, Kryvém Rihu, Kyjevě, Lvově, Vinnycji a Rivném. Tyto projekty budou realizovány v rámci programu Ukraine Facility. Celkově je letos právě na nemocnice plánováno 100 milionů eur. Vedle toho existuje projekt pomoci Ukrajině při obnově energetického sektoru, na který je určeno přibližně 80 milionů eur. Pokračovat bude i spolupráce s Dněpropetrovskou oblastí, která je pro českou vládu prioritním regionem. V tomto regionu působí velmi mnoho českých firem a je důležité říci, že během plnohodnotné invaze žádná česká firma z Ukrajiny neodešla. Nadále pracují ve třech klíčových oblastech – zdravotnictví, zásobování vodou a energetice. Nyní bychom tyto oblasti chtěli rozšířit také na IT sektor a vesmírný průmysl, především satelity.
V březnu vzbudil velkou pozornost požár v továrně ve městě Pardubice, která vyrábí drony pro Ukrajinu. Poměrně rychle se ukázalo, že šlo o úmyslné zapálení. Došlo k zadržením, objevilo se několik verzí motivů, včetně „blízkovýchodní“ kvůli zapojení podniku do výroby zbraní pro Izrael… Je vám známo, nakolik vážně požár narušil dodavatelský řetězec pro Ukrajinu a zda se v této věci našla „ruská stopa“?
Tento požár nezasáhl výrobní kapacity ani dodavatelský řetězec směrem na Ukrajinu. Případ se stále vyšetřuje, proto nejsou zveřejňovány podrobnosti. Ve veřejném prostoru častěji zaznívá verze, že tento teroristický čin souvisí se situací na Blízkém východě, ale počkejme si na výsledky vyšetřování. Zatím je informací velmi málo, a tak není namístě spekulovat.
Existuje v České republice pocit ruské hrozby podobně jako například v Německu či Norsku, kde probíhají přípravy na možnou agresi?
Ve Strategii národní bezpečnosti České republiky je Rusko označeno za klíčovou hrozbu. Jak se na to země připravuje? Samozřejmě především maximální modernizací vlastních ozbrojených sil. Existuje zde také určitý pocit ochrany ze strany NATO, protože Česká republika je součástí euroatlantického bezpečnostního systému.
Prezident Petr Pavel nedávno velmi kriticky vystoupil vůči Donaldu Trumpovi, když řekl, že ten během několika týdnů udělal pro oslabení autority NATO víc než Putin za mnoho let. Za takových okolností Česká republika stále spoléhá na NATO?
Ano, poslední události ve světě tento pocit ochrany ze strany NATO pravděpodobně poněkud oslabily. Češi proto kladou větší důraz na posilování schopností vlastní armády. Do popředí se dostává spolupráce se Spojenými státy, od nichž Česká republika nakupuje letouny F-35 a další nové zbraňové systémy. Velmi úzká je také vojenská spolupráce s Německem a Francií a zároveň existuje značný zájem o rozvoj spolupráce s Ukrajinou, zejména pokud jde o protivzdušnou obranu a drony. V Praze v určitých intervalech každý měsíc zaznívá siréna civilní obrany, aby se jednak pravidelně testoval varovný systém a jednak, zřejmě, aby lidé zůstali ve střehu. Ve školách se mimo jiné konají cvičení nouzové evakuace. Posilování informovanosti o civilní ochraně je zde zavedené jako pravidelná součást života. Společnost zde samozřejmě necítí takovou míru ohrožení ze strany Ruska jako například v pobaltských zemích, ale pocit neklidu přítomen je. A to se mimochodem pozitivně odráží i v podpoře Ukrajiny, protože existuje vědomí, že čím dál od českých hranic naši hrdinové zadržují Rusko, tím klidněji mohou čeští občané spát ve svých domovech.
Sledujete situaci v Polsku, kde jste dříve působil jako velvyslanec, a jak byste tyto dvě země porovnal?
V Polsku jsem pracoval mnoho let, za různých vlád. Je tam velmi bouřlivý demokratický život, ale v postoji k Ukrajině nevidím změnu k horšímu. Naše vztahy s Poláky, stejně jako s Čechy, jsou postaveny na dvou úrovních – emocionální a pragmatické. A nakonec převáží právě pragmatismus. Emoce mohou být různé, jako v každé rodině: dnes se hádáme, zítra se máme rádi. A to je normální.
Pavlo Vujec, „Hlavkom“