Důvody přítomnosti ukrajinské národnostní menšiny na území České republiky jsou zcela přirozené, odpovídající historickým událostem a náladám.

Podnětem pro stálou účast ukrajinského prvku v duchovním životě Prahy se stal v 80. letech 19. století dlouhodobý pobyt dvou ukrajinských vysokoškolských učitelů, pocházejících z Haliče. Učitelská a vědecká činnost prof. Ivana Horbačevského (Jana Horbaczewského) na české universitě a prof. Ivana Puljuje (Puluje) na německé technice trvala v obou případech až do let první světové války. Oba ve své době dobře známí vědci začali kolem sebe soustřeďovat další haličské Ukrajince, kteří v Praze působili jako úředníci a drobní podnikatelé nebo sem od prvních let 20. století přicházeli studovat na českou universitu.

Nejvýrazněji o sobě dala slyšet mnohatisícová vlna ukrajinských emigrantů, prchajících před bolševickou revolucí. Vzhledem k tomu, že se jednalo zejména o mladou inteligenci, odborníky, vědce, lékaře, učitele a spisovatele, byla přítomnost této emigrační vlny obyvatelstvem Prahy přijata kladně. Za jednu z nejvýraznějších osobností té doby můžeme považovat profesora a archeologa Ivana Borkovského.

Ivan Puluj

S trochou nadsázky se dá říci, že kdyby měl náš ukrajinský rodák z Ternopilské oblasti Ivan Puljuj trochu větší štěstí, neposílali by lékaři své pacienty na rentgen, ale na puluj. Protože právě Ivan Puljuj, profesor Německé vysoké školy technické v Praze, jako první popsal jev katodových paprsků, který vynesl jeho německému kolegovi Röntgenovi Nobelovu cenu.

Ivan Puljuj byl rovněž první na světě, kdo použil katodovou lampu (tzv. Pulujova lampa) k lékařským účelům. Jeho prvním snímkem byla zlomená ruka třináctiletého chlapce, druhým prosvícená ruka jeho dcery se špendlíkem v dlani. Puljuj představil možnosti katodového záření i na veřejnosti. Dne 16. února 1896 uspořádal v Praze velkou přednášku, kde prosvítil například nedobytnou pokladnu, psa a dva lidi, muže a ženu. To byla neobyčejná senzace, o které psaly všechny noviny a povídala si o tom celá Praha.

Puljujova lampa je vakuová trubice, svítící dopadem katodových paprsků na oxidy nebo sirníky vápníku, magnezia, stroncia nebo barya. Je to nejen předchůdkyně žárovky, ale především může být i zdrojem paprsků X, které dneska nazýváme rentgenové záření. Puljujova lampa byla dokonce podstatně lepší než ta, kterou měl k dispozici Wilhelm Röntgen. Puluj také jako první na světě do své lampy zabudoval antikatodu neboli anodu.
Teoretické články o katodovém záření začal Puluj publikovat od roku 1880. Bohužel, jak píšou dnes vědci, používal naprosto nesrozumitelnou terminologii, takže ani mnozí odborníci dost dobře nechápali, o co v jeho textech jde. A tak prvenství objevu zvláštních paprsků připadlo Röntgenovi.

Ivan Puljuj se narodil ve vsi Hrymajliv v Ukrajině 2. února 1845 ve velkostatkářské rodině. Rodiče byli hluboce zbožní, a tak po gymnáziu v Ternopilu vedly kroky mladého Ivana na bohosloveckou fakultu do Vídně. Už během studia zjistil, že ho více než teologie zajímá fyzika. Proto přešel na Univerzitu do Štrasburku a celý svůj dospělý život věnoval vědě, nikoli bohosloví. Do Prahy na německou univerzitu přišel Ivan Puluj v roce 1884 z rakouského Štýru. Předešla jej pověst, že je skvělým teoretikem v oboru tření vzduchu, vynálezcem, a že býval poradcem firmy Ganz, a to nejpřekvapivější, že měl továrnu na žárovky vlastní provenience.
V roce 1896 rekonstruoval elektrárnu v Mariánských Lázních a po roce postavil elektrárnu ve Cvikově. V Praze projektoval elektrárnu v Holešovicích, a v jejím provozu prosadil místo stejnosměrného proudu úspornější variantu proudu střídavého. Z jeho projekční kanceláře vyšly plány na elektrárny v Bolzanu, Meranu, Vyšším Brodě a jinde.

V roce 1916 mu bylo nabídnuto místo rakouského ministra školství, které ale ze zdravotních důvodů odmítl. Umřel v Praze 31. ledna 1918. Je pohřben na Malvazinkách.

Citované zdroje:

• Muž, který si posvítil na svět. Aleš Bluma. – HN, 29. 1. 2009 (https://ekonom.ihned.cz/c1-33557510-muz-ktery-si-posvitil-n…)
• První století rentgenových paprsků. Ivo Kraus | 5. 9. 1995 | Vesmír 74, 504, 1995/9 / https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/1995/cislo-9/prvni-stoleti-rentgenovych-paprsku.html 
• Ivan Puljuj – ukrajinský fyzik v česko-německé Praze. // https://www.myaukrajina.cz/node/439?fbclid=IwAR1vmNyFojOQtxa0dkECGdhTPprfILu5vkfkCUv7DUrW60fkqkWMI6lrsNQ

Ivan Horbačevskyj 

(*15. května 1854 Zarubnice - 24. května 1942 Praha) lékař, od roku 1884 ř. profesor lékařské chemie na LF, od roku 1920 působí v Praze jako profesor Ukrajinské univerzity. Průkopník české a světové lékařské chemie. V roce 1882 jako první syntetizoval močovou kyselinu. Autor Chemie lékařské I-III, 1904-1907. Člen Všeukrajinské akademie věd, 1925.

Ivan Jakovyč Horbačevskyj (v době Rakouska-Uherska a první čs. republiky Johann, Ivan či Jan Horbaczewski) se narodil v roce 1854 do rodiny řeckokatolického kněze v Zarubincích u Zbaraže v oblasti Tarnopolu na Ukrajině, tehdy v rakouské východní Haliči. Po studiích na německo-polském gymáziu v Ternopolu (dnes zde nese jeho jméno Ternopolská státní lékařská univerzita akademika Ivana Horbačevského) získal vysokoškolské vzdělání (MUDr.) na Lékařské fakultě Vídeňské univerzity. Na své alma mater zůstal a záhy se stal asistentem prof. Ernsta Ludwiga v Laboratoři pro užitou lékařskou chemii (1880-1883). Věnoval se zde chemickému výzkumu, zejména studiu albuminoidů a elastinů. Svoji první vědeckou práci o nervové soustavě publikoval ještě jako medik v roce 1874. V jeho odborných pracích i v korespondenci najdeme běžně ukrajinštinu, polštinu, němčinu a také češtinu. Po odchodu z Vídně v roce 1884 byl záhy jmenován řádným profesorem na české Univerzitě Karlově, kde působil jako pedagog v oblasti lékařské chemie až do roku 1917.

Vědecká a pedagogická práce

Po celou tuto dobu vědecky pracoval v nově zřízeném Ústavu lékařské chemie UK, který též vedl. Sice sledoval stále stejnou tématiku - kyselinu močovou, její vznik a funkci v lidském organismu - ale celkový záběr jeho výzkumných prací byl značný. V bibliografii publikovaných prací se uvádí vedle mnoha kratších původních sdělení především 40 položek zásadních studií (např. „O dokazování barviva krevního“), z nichž nemalou část tvoří monografie z oblasti syntetické, analytické, fyziologické, klinické, potravinářské, toxikologické, terminologické a učebnicové. Jeho práce pedagogická je reprezentována třídílnou učebnicí „Chemie lékařská“, vydanou ve čtyřech svazcích v letech 1904-1908 a sloužící posluchačům na lékařských fakultách i lékařům v praxi po více než dvaceti let. Moderním způsobem v ní integroval poznatky obecné chemie a užité chemie lékařské. On sám přednášel medikům a budoucím farmaceutům farmakologii a soudní chemii; proto je také označován za jednoho ze zakladatelů české biochemie. Byl učitelem řady později významných lékařů a vědců, např. profesorů Formánka, Laufbergera, Syllaby, Kukuly, Haškovce, Kabrhela, Heverocha či Hamsíka. Opakovaně byl pověřen úřadem děkana lékařské fakulty, pro akademický rok 1902/03 se stal dokonce rektorem UK. V roce 1900 se mu podařilo prosadit, aby se jeho vlastní obor, lékařská chemie, stal povinným předmětem, zakotveným ve zkušebním řádu. Ocenění jeho vědecké práce se odrazilo nejen v čestném členství ve významných českých a ukrajinských společnostech (Královská česká společnost nauk, lvovská Ševčenkova učená společnost, Všeukrajinská akademie věd), ale zastával také řadu funkcí veřejných a politických. V roce 1899 byl povolán do Zdravotní rady českého království a odtud v roce 1906 do vídeňské Nejvyšší zdravotní rady. V r. 1901 byl jmenován dvorním radou, od roku 1909 byl doživotním členem Panské sněmovny.

V roce 1917 přijal nabídku nového císaře Karla I. a stal se - jako první Ukrajinec v historii a představitel ukrajinského exilového nacionalistického hnutí - ve vídeňské vládě ministrem bez portfeje s úkolem připravit vznik nového rezortu zdravotnictví. O rok později byl oficiálně jmenován ministrem zdravotnictví a působil na tomto vysokém úřednickém místě až do listopadu 1918. Se vznikem Československé republiky jako samostatného státu nesouhlasil a po převratu v listopadu 1918 zůstal ve Vídni. Přednášel zde na Ukrajinské svobodné univerzitě (Universitas Libera Ukrainensis), kterou založila počátkem roku 1921 skupina protikomunistických studentů, akademiků a dalších emigrantů z bolševického Ruska. Díky velkorysé nabídce prezidenta republiky Tomáše G. Masaryka a podpoře čs. vlády se záhy ukrajinské exilové centrum přestěhovalo do Prahy, která se stala světovým centrem ukrajinských emigrantů. Všichni, kteří troskotali v zápase za svobodnou Ukrajinu, zde našli nový důstojný domov. Po převedení ukrajinské university do Prahy se s ní vrátil i Horbaczewski. Protože byl svým založením demokrat a dlouholetý přítel profesora Masaryka (podle vyprávění Karla Čapka patřil Horbaczewski k několika málo lidem, kteří jej mohli jako presidenta kdykoliv navštívit bez ohlášení), smířil se nakonec se vznikem Československa. Ve 20. letech byl rektorem ukrajinské univerzity a jako čestný profesor na ní působil až do roku 1939.

Pohřben je v Praze na hřbitově Šárka u dejvického kostela sv. Matěje. 

Informace byla převzata ze stránek: https://www.3pol.cz/cz/rubriky/biografie/2073-zakladatelem-ceske-lekarske-chemie-a-biochemie-byl-ukrajinec 

Borkovský Ivan

Ivan Borkovský (Ivan Borkovskij-Dunin) se narodil na Ukrajině do – podle vlastních slov – „zchudlé šlechtické“ rodiny. Gymnázium absolvoval ve městě Stanislavov (současný Ivano-Frankivsk) (1909–13). Po maturitě byl odveden do rakouské armády. Po dlouhých peripetiích první světové války, nacionálních a revolučních konfliktů, se podařilo I. Borkovskému utéct do Čech, kde skončil v internačním táboře (pravděpodobně 1920). O rok později byl z internace propuštěn. Po kratším pedagogickém studiu přešel ke studiu archeologie na pražské FF UK, kde absolvoval disertační prací o šňůrové keramice ve střední Evropě (1929). Ještě v době studia (1923) nastoupil do STAÚ jako volontér (pomocná vědecká síla). Od počátku se podílel na výzkumu Pražského hradu – nejprve na zpracování nálezů, později asistoval K. Guthovi při vlastních výkopech (od 1926). V letech 1929-38 byl zaměstnán při archeologickém výzkumu Pražského hradu jako asistent archeologické komise, vedl samostatně výkopy a konzervaci všech nalezených předmětů. Po Guthově smrti (1943) jej I. Borkovský nahradil jako vedoucí výzkumů Pražského hradu a celé pracoviště vedl od roku 1954 až do své smrti. V řadě publikací vytvořil postupně obraz nejstarší podoby sídla českých králů. Objevil nejstarší kostel P. Marie, zabýval se studiem nejstaršího opevnění hradu, zpracoval výzkumy kostela a kláštera sv. Jiří.

Kromě výzkumu Pražského hradu se I. Borkovský zabýval i řadou dalších významných výzkumů. Na území Prahy odkryl rozsáhlé pohřebiště na Loretánském náměstí (1934-35), zkoumal pohřebiště z 10. století v Bartolomějské ulici (1936). Spolupracoval na průzkumu a rekonstrukci Anežského kláštera (1955-56), kde odhalil dosud neznámé části. Neméně významný byl objev rotundy sv. Vavřince v klášteře sv. Anny (1957).

Z mimopražských akcí I. Borkovského patřil k nejvýznamnějším výzkum Levého Hradce (1939-1954). Výsledkem systematického a pečlivého výzkumu byla prezentace způsobu opevnění hradiště i předhradí, způsobu staveb i představy o podobě knížecího sídla.

Po Jírově smrti (1930) se I. Borkovský ujal rekonstrukce Jírových nálezů na Hanspaulce. Spolu se zpracováním nálezů keramiky z výzkumů Pražského hradu vedl tento úkol k hlubšímu studiu slovanské keramiky a kultury od jejich počátků až do středověku.

Výsledky publikoval I. Borkovský v práci Staroslovanská keramika ve střední Evropě (1940), kde na základě shromážděného materiálu vypracoval pražský typ slovanské keramiky jako nejstarší doklad slovanského osídlení na našem území. Práce byla záhy po vydání stažena a německá věda reagovala vydáním publikace Ist Böhmen-Mähren die Urheimat der Tschechen?, kde vyvracela Borkovského závěry.

Ivan Borkovský je dnes považován za zakladatele moderně pojaté české středověké archeologie. Kolegové a žáci vysoce hodnotili jeho znalosti terénní práce a stratigrafie, stejně jako interpretaci nejstarší slovanské keramiky. Stěžejním dílem i celoživotním osudem Ivana Borkovského se stal výzkum Pražského hradu.

Informace byla převzata ze stránek Archeologického ústavy AV ČR: https://www.arup.cas.cz/kontakty/personalia/emeritni-pracovnici/borkovsky-ivan/ 

Mezi vámi. Ukrajinci jak je neznátePosláním projektu MEZI VÁMI, Ukrajinci jak je neznáte je změna pohledu české společnosti na emigraci z Ukrajiny jako na proud podřadné pracovní síly, která se, mimochodem, významně podílí na růstu ekonomiky České republiky. Stavební dělníci, zámečníci, elektroinstalatéři, betonáři a uklízečky – všichni tito Ukrajinci opravují, budují a uklízí Českou republiku. Poctivě si odpracovávají svou mzdu, kterou posílají domů.
Avšak pracovní migrace nemá pouze jednu tvář. Ukrajinci významně přispívají také k vývoji nových technologií v ČR, k rozvoji vědy, kultury či sportu. Řeč je o vědcích a lékařích, právnících a malířích, bankéřích a restaurátorech, ale také třeba o programátorech, spisovatelích, architektech, geneticích, sportovcích, novinářích, sólistech opery a baletu a dalších představitelích prestižních profesí. Právě oni jsou
hrdiny tohoto projektu. Nositelé mnoha uměleckých a vědeckých ocenění nejen České republiky. Ti, již jsou nejen známí, ale i respektování a oceňování ve svých profesních kruzích, a které si průměrný Čech sotva spojí s Ukrajinou. Chceme upozornit právě na tyto osobnosti.
Procesy spojené s pracovní migrací jsou někdy bolestivé. A to jak pro státy, které přichází o své občany, tak pro země, které přijímají na svém území cizince. Na druhou stranu, nevyhnutelně vedou ke vzájemnému kulturnímu propojení a obohacování, k výměně znalostí a osobních dovedností. Lidé si oblíbí svůj nový domov, ale nezapomínají na svůj původ. O tom všem pojednává projekt MEZI VÁMI, Ukrajinci jak je neznáte. 

Publikaci si můžete přečíst zde nebo se s ním seznámit na webové stránce https://mezivami.cz/o-nas.