Velvyslanec Jevhen Perebyjnis reagoval na článek bývalého prvního náměstka ministra zahraničních věcí ČR Petra Druláka Kdy přijde mír na Ukrajině? (MfD, 15. prosince 2021) sobotní MF Dnes (za 18.12.20210). 

„Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu,“ prohlásil britský premiér Neville Chamberlain po návratu z Mnichova, kde podepsal dohodu o odstoupení území Sudet Hitlerovu nacistickému Německu. Winston Churchill později reagoval: „Anglie měla na vybranou mezi válkou a hanbou, zvolila hanbu a bude mít válku. “ 

Bývalý první náměstek ministra zahraničních věcí ČR Petr Drulák, který se v článku Kdy přijde mír na Ukrajině? (MfD, 15. prosince 2021) snaží argumentovat pro nutnost politiky usmiřování s Putinem, připomíná spíše prvního citovaného britského státníka. Číst taková slova od představitele národa, který ví, co to je okupace, nikoliv z knížek, ale z vlastní tragické zkušenosti, je přinejmenším zvláštní. Nestačí ale jen poznamenat, nakolik mě v článku českého kolegy překvapilo množství ruských fake news a papouškování putinských výroků, za potřebné považuji reagovat.

Problém okupovaného Krymu nespočívá pouze v tom, že Rusko porušilo všechny představitelné normy mezinárodního práva. Současný Krym ovládá atmosféra strachu a teroru, pohrdání lidskými právy a základními svobodami včetně hodnoty nejvyšší – života. Nejvíce trpí původní obyvatelé poloostrova krymští Tataři. Prakticky každý den přibývají na smutný seznam jména zadržených, zmizelých nebo zabitých krymskotatarských aktivistů, jejichž tragické osudy má na svědomí ruský režim. Za nebývale pokrytecký proto považuji návrh Petra Druláka, aby Ukrajina své území agresorovi prostě prodala nebo je za něco vyměnila. Jakkoli to může znít pateticky, Ukrajina neprodává své území a svobodu svých občanů.

Petr Drulák je přesvědčený, že „pokud Moskva požaduje záruky, že se NATO nebude dále rozšiřovat na východ, není důvod jí to odpírat“. Závidím České republice, které se podařilo vstoupit do Severoatlantické aliance ještě v časech relativně demokratického ruského prezidenta Borise Jelcina. Pokud by se vstup Česka do NATO měl uskutečnit o pár let později, nemuselo k němu vůbec dojít – stačilo by, aby prezident Putin vzkázal: „Členství České republiky v NATO je pro naši bezpečnost překročení červené linie.“ Argumentoval by naprosto stejně, jako se v současnosti vyjadřuje ve vztahu k Ukrajině. Dal by i v takovém případě Petr Drulák za pravdu Putinovi a bez výhrad horoval pro „červené linie“? Věřím, že ne. Proč tedy někteří, pokud jde o Ukrajinu, používají cynicky dvojí metr?

Z historie dobře víme, že všechny pokusy o ústupky diktátorům nikdy nepomohly zastavit jejich ambice, ale pouze je rozněcovaly. Petr Drulák rovněž navrhuje, aby Rusko výměnou za Krym a neutrální status poskytlo Ukrajině záruky, že bude respektovat její územní celistvost. Ale Rusko už takové záruky Ukrajině dalo! V Budapešťském memorandu, které v roce 1994 podepsaly Ukrajina, Spojené státy, Velká Británie a Rusko, se Moskva – výměnou za to, že Ukrajina odevzdá sovětské jaderné zbraně na svém území – zavázala respektovat ukrajinskou nezávislost, suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic, zdržet se použití síly a ekonomického tlaku vůči naší zemi.

A co máme dnes? V roce 2014 Rusko bez mrknutí oka násilně zabralo část ukrajinského území. Ukrajina přitom byla v okamžiku okupace oficiálně neutrálním státem, a teprve po zkušenosti s ruskou agresí začala směřovat do NATO. Máme podle Petra Druláka znovu uvěřit slibům kremelského diktátora? Nevzpomínám si, že by v březnu roku 2014 tehdejší první náměstek ministra zahraničí ČR Petr Drulák veřejně požadoval, aby Rusko dodržovalo záruky poskytnuté Ukrajině.

Jsem přesvědčený, že jedinou zárukou míru a stability na Ukrajině a v Evropě je co nejrychlejší vstup naší země do NATO, bez ohledu na to, co hlásají kremelští propagandisté. Ukrajina už delší čas plní de facto roli východního křídla NATO a Evropu, včetně České republiky, chrání před postupem agresivního Ruska dále na západ. A ruské tanky na hranicích Evropské unie nejsou s ohledem na poslední události nijak fantasmagorickým scénářem.