Na Ukrajině není občanská válka, napadlo nás Rusko, míní velvyslanec
ROZHOVOR - Na Ukrajině se neodehrává občanská válka. Jde o agresi ze strany Ruska, které má v pohraničních oblastech desítky tisíc lidí a několik tisíc tanků. V rozhovoru pro EuroZprávy.cz to uvedl nový ukrajinský velvyslanec v Praze Jevhen Perebyjnis. Prozradil také, jak Ukrajina pohlíží na Českou republiku a jaké s ní má vztahy.
Jevhen Perebyjnis je současný ukrajinský velvyslanec v České republice. V Česku již pracoval v devadesátých letech jako tajemník na ukrajinské ambasádě, zná dobře český jazyk. Jako velvyslanec pracoval také v Lotyšsku a ve Švédsku, působil i jako mluvčí ukrajinského ministerstva zahraničí. V minulosti působil jako Generální konzul Ukrajiny ve slovenském Prešově. Post velvyslance v Česku obsadil letos v březnu. EuroZprávy.cz přinášejí první část rozhovoru o vztahu Česka a Ukrajiny a konfliktu, který pokračuje na některých ukrajinských územích.
Jak se vám líbí v České republice?
Možná v hodnocení nebudu objektivní, opravdu mám rád Českou republiku, mám rád Prahu, pracoval jsem v České republice dohromady 7 let a mám k ní osobní vztah. V mé diplomatické kariéře je Česká republika nejdůležitější zemí, ve které jsem pracoval a myslím, že znám tento národ.
Působil jste zde už mezi lety 1994-1998 jako tajemník na ukrajinské ambasádě. Jak se Česko a nálady Čechů od té doby proměnily?
Musím říci, že Česká republika udělala velký pokrok. Stala se členem EU a NATO a všech nejdůležitějších organizací, je to pro ni velkou výhodou ve srovnání s jinými státy bývalého komunistického bloku. Co se týče proevropských a prozápadních nálad, tak si myslím, že zůstaly a upevnily se, i když občas tady zaslechnu nějaké ne příliš optimistické hodnocení členství ČR v EU a i v NATO. Pomohlo to ČR stát se vyspělou a demokratickou zemí. I když se europesimismus objevuje, myslím, že většina Čechů prozápadní směřování přijala.
Po roce 1989 se Česká republika vydala svobodnou cestou, přijala právní řád a zvolila si takový systém, který si mohla sama určit. Naučili se Češi pracovat se svobodou?
Myslím, že český národ měl vždy touhu po svobodě, ve srovnání s jinými postkomunistickými zeměmi. Příkladem může být rok 1968 i 1989 – Československo bylo jednou z prvních zemí, která se vydala za svobodou. Na Ukrajině je ČR vnímána jako jedna z nejdemokratičtějších a proevropských zemí. I když stále je tu část společnosti, která má jakousi nostalgii na komunistické časy, ale myslím, že je v menšině.
Tato část společnosti je často podněcována osobou prezidenta Miloše Zemana, který se netají tím, že vyznává názory, které pro mnohé znamenají jakýsi posun na východ, je to pro vás v pořádku? Nevadí vám rozkol mezi směřováním vlády a prezidenta?
To je na českém národu, koho si zvolí. Ukrajina respektuje výběr českého národa a jsme připraveni pracovat s tou vládou a tím prezidentem, koho Češi zvolí. Nechtěl bych konkrétně hodnotit české politiky a politické strany, není to můj úkol. Můj úkol je přispět k dobrým vztahům mezi oběma zeměmi. Samozřejmě, že když některé výroky českých politiků nějakým způsobem poškozují zájmy Ukrajiny, tak musíme reagovat a vysvětlovat náš postoj. Chtěl bych poděkovat české vládě a českému národu za podporu, kterou skutečně cítíme a potřebuje
Jak je vnímán prezident Miloš Zeman na Ukrajině?
Prezident ČR je a vždy bude vnímán na Ukrajině jako prezident přátelského národa. Když však pocítíme, že některé výroky českých politiků poškozují ukrajinsko-české vztahy, tak to otevřeně řekneme. Mezi přáteli musí být otevřenost. V případě cest některých českých poslanců na východní Ukrajinu či na Krym a jejich případná podpora nezákonných složek na Donbasu, na to musíme reagovat razantně. Bohužel jsme museli zakázat vstup na Ukrajinu několika českým poslancům, kteří v rozporu s ukrajinskou legislativou navštívili okupovaná území Ruskou federací. Náš přístup ke všem zahraničním politikům je rovnocenný nehledě na to, zda se jedná o ministra, poslance. Požadujeme, aby respektovali mezinárodní právo a územní celistvost Ukrajiny.
Jaká je aktuální situace na východě Ukrajiny? V českých médiích postupně ubývá zpráv o tomto konfliktu.
Máme dva zdroje konfliktů, je to Krym a Donbas. Na Krymu máme dočasnou okupaci a pokus o anexi ukrajinského území Ruskou federací, což bylo provedeno v hrubém rozporu s mezinárodním právem a bylo to odsouzené mezinárodním společenstvím včetně všech nejdůležitějších mezinárodních organizací. Bohužel Rusko v okupaci pokračuje, porušuje lidská práva a práva zejména Krymských Tatarů, pokračuje v jejich represích. Co se týče Donbasu, tam jsme svědky ruské agrese, Ruské federace. Často jsme v tomto smyslu, i tady v České republice, svědky záměny pojmů. Mluví se o separatistech, lidech, kteří se vzbouřili proti Ukrajině a to, že je na Ukrajině občanská válka.
Není to tak, není tam žádná občanská válka, je to jasná agrese ze strany Ruské federace, jsou tam přítomna regulérní ruská vojska, přibližně 4-5 tisíc ruských vojáků a dalších 40 tisíc takzvaných žoldáků, většina jsou občané Ruské federace, ale jsou tam i místní občané. V oblasti je až 600 tanků, to je počet větší, než má Bundeswehr v Německu. Je to válka v centru Evropy, o níž s píše čím dál méně, což je nám samozřejmě líto. Znamená to, že někteří lidé v Evropě mají krátkou paměť a snaží se ospravedlnit, to, co dělá Rusko. To je velkým omylem, novináři by měli zajistit, aby se o problému mluvilo a aby Evropské společenství mělo na paměti, co se děje na Ukrajině, je to jen pár stovek kilometrů od České republiky.
Zmínil jste, že dochází k rozdílnému vnímání konfliktu a v některých médiích dochází k záměně pojmů, čím si to vysvětlujete?
Je to tím, že Rusko vede vůči celému civilizovanému světu tzv. informační válku. Ruská propaganda, řekněme si otevřeně, je velmi silná, i tady v České republice a bohužel mnozí se pak na konflikt dívají prizmatem ruské propagandy. Ta se snaží ovlivnit nejenom vnímání konfliktu v EU a ve světě, ale snaží se ovlivnit i samotnou politiku některých zemí. Důležitým úkolem pro celý svět je teď vypracovat takové mechanismy, které by neumožnily Rusku využívat tuto zbraň hromadného ničení, jak to nazývám. Propaganda je občas nebezpečnější než samotné tvrdé zbraně.
Symbolem konfliktu na Ukrajině je i ikonická osobnost pilotky Nadiji Savčenkové, která založila i vlastní politický subjekt. Jak je vnímána na Ukrajině?
Byla vnímána jako hrdinka, celý ukrajinský národ ji podporoval a protestoval proti jejímu uvěznění v Rusku. Bohužel po návratu z vězení zaujala takový divný postoj k některým otázkám. Není teď vnímána většinou obyvatelstva kladně. Příkladem můžou být některé výroky ohledně národnostních menšin či Židů, které byly nešťastné. Myslím, že ztratila většinu podpory ze strany ukrajinské společnosti, ta podpora je teď na úrovni nějakého procenta. Nemůžu mluvit za celou ukrajinskou společnost, ale většina občanů je zklamaná z jejich postojů.
V ČR a Evropě je aktuální problém dezinformací a alternativních proruských médií, která šíří lživé a matoucí zprávy. Jaká je situace na Ukrajině, jsou tam tato média? Evropská unie se učí bojovat s touto hybridní hrozbou.
Stali jsme se asi první obětí ruské dezinformační kampaně, já byl tehdy mluvčí ministerstva zahraničí. Byl to nový druh války, nebyli jsme na to připravení, stejně tak celý svět. Myslím, že se nám podařilo připravit strategii odporu ruské propagandě. Museli jsme razantně zasahovat, situace byla zcela odlišná než třeba v ČR. Na Ukrajině totiž vysílaly desítky ruských televizí, prodávaly se časopisy. Bylo to velkou hrozbou v době, kdy začala ruská agrese. Museli jsme zakázat skoro všechny ruské kanály, demokraticky, soudní cestou. Pomohlo nám to snížit účinek propagandy, ale existuje internet a satelitní antény. Většina Ukrajinců, která má možnost sledovat ruskou televizi, ví, že je to lež a že je to ruská zbraň. Možná někde na Donbasu jsou stále lidé, kteří sledují ruskou televizi a čtou ruské noviny, ale doufám, že jde o malou část lidí. Rusko využívá demokratických nástrojů, aby šířilo propagandu. Demokratický svět však nemůže zasáhnout stejným způsobem proti propagandě, protože ctí svobodu slova. Myslím, že ruské dezinformační kanály redefinují pojem novinařiny. To už nejsou sdělovací prostředky, to nejsou novináři, to už jsou bojovníci propagandistické mašinérie, ke kterým musíme přistupovat zcela jinak.
Řekl jste, že aby Rusko bylo impériem, musí být jeho součástí Ukrajina. Platí to třeba i v Pobaltí, kde panují určité obavy před případnou ruskou agresí?
I Pobaltské země a Střední Evropu stále Rusko považuje za svou sféru vlivu. Je otázkou času, než Rusko projeví zájem o větší integraci těchto území. Zatím však takové možnosti nemá, výhodou těchto zemí je členství v EU a NATO. Bohužel, my takovou pojistku nemáme. Jsem přesvědčený, že až bude mít Rusko šanci, tak ji využije. Teď ji nemá, tak se soustředilo na Ukrajinu, která je pro Rusko nejdůležitější zemí z hlediska jeho mocenských ambicí. Ukrajina už však nechce být součástí mocenských her Ruské federace, my jsme určili směr svého rozvoje směrem k EU a je to nezvratné, což je špatná zpráva pro Rusko a Putina.
Jak si vysvětlujete ruskou agresi, co je jejím spouštěčem?
Z části je to mentalitou, z části je to tím, že demokratické tradice jsou v Rusku velmi slabé. Nejenom teď, ale i v historii byli Rusové obětí autoritářského vedení a bohužel jsme u Ruska nezaznamenali, aby se společnost postavila takovému totalitárnímu vedení a postavila se za svá práva. Kreml toho samozřejmě využívá.
Jak vnímá Ukrajina konflikt v Sýrii? Jak je na tom v současnosti ruská a ukrajinská ekonomika? Vítá Ukrajina vítězství Emmanuela Macrona v prvním kole francouzských prezidentských voleb? Druhou část rozhovoru s ukrajinským velvyslancem v Česku, Jevhenem Perebyjnisem, přineseme v pondělí 1. května.